Restart.

Znáte ten pocit, když Vás zradí někdo, na koho se stoprocentně spoléháte a o kom jste si nikdy předtím ani na vteřinu nepomysleli, že Vás nechá „ve štychu“? A o to víc Vás pak mrzí a štvě, když je tím „někým“ Vaše vlastní tělo?

Skoro jsem se cítil uražený, řekl bych až podvedený a zoufalý, když se za mnou zavřely dveře záchranky, rozblikaly se světla a dva cizí muži mě vezli neznámo kam. Celé tělo mne bolelo, bylo mi na zvracení a v očích mě štípaly slzy – ne že bych tomu mohl zabránit. Asi před dvaceti minutami jsem ležel ještě s naším štěnětem – tehdy dvou a půl měsíční fenkou anglického kokršpaněla – na zemi a podřimoval jsem u televize, když v tom jsem v polospánku ucítil, jak se mi vyvrátila hlava a nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku, protože ústa ovládla křeč... O pár minut později jsem se probral ze svého prvního epileptického záchvatu v životě – nebo abych byl medicínsky přesný – prodělal jsem izolovanou poruchu vědomí.

Než jsme se záchrankou dorazili do nemocnice (pár minut před půlnocí), už jsem byl zcela při vědomí a začal jsem přemýšlet o tom, co se stalo. Však je to jasné! Všechno je v háji, je ze mě epileptik, pane bože, co budu dělat! Asi tak nějak bych shrnul mé první myšlenky.

Po prvním, rychlém vyšetření na CT, které bylo v pořádku, přišla první nepatrná úleva, kterou vystřídalo rozčarování – je opravdu nutné hned přijít o řidičský průkaz? No dobře no, naštěstí jej nepotřebuji k výkonu povolání, přece jen, jsem mzdový účetní a ne taxikář. Ale i tak jsem se začal na svoje tělo – na můj mozek – hněvat! Proč jsi mi to udělal? Proboha, co jsem ti udělal já? Myslel jsem, že jsme „v pohodě“!

Další den, kdy jsem se naštěstí probudil doma a ne na nemocničním lůžku, jsem si pomalu začal uvědomovat, že přece jen to nejsem já, kdo by se měl zlobit na své tělo, ale to moje tělo se na mě zlobí oprávněně. Celé tři dny před záchvatem jsem byl pracovně poměrně vytížen, spánku jsem tělu dopřál minimálně, jídla jsem tělu dopřál nepravidelně, čeho ale byl dostatek, tak to byl kofein, v menší míře alkohol a více méně jsem tři dny trávil jen u počítače. Tak to bych se mohl zlobit třeba na svého zaměstnavatele, že mě tak vytěžuje! Ale ne, přece po mě nikdo nechtěl, abych byl v práci patnáct hodin. To jsem se „vyhecoval“ sám. Díval jsem se z okna, zapadalo slunce a cítil jsem takový podivný pocit uvnitř. A najednou jako bych slyšel „za všechno si můžeš sám, kámo…“. Není nutné dál hledat víníky a oběti. Vinen jem já, ale oběť není nikdo.

Po pár dnech pocit výčitek vůči mému tělu, pocit zrady a strachu vystřídal zcela jiný pocit – pokory? Ano, pravděpodobně pokora je to nejlepší slovo. To, co se mi stalo před pár dny, byla jen malá, přátelská výstraha. Je to jako by Vám váš nejlepší přítel řekl „stop, takhle nemůžeš pokračovat“ a aby svým slovům dodal důraz, tak Vám pro jistotu dal ještě facku, a to pořádnou. Začnete víc vnímat vlastní tělo a ptáte se ho – je to to co chceš? Je to to co potřebuješ?

Přišla mi zcela neuvěřitelná reakce rodiny, kolegů – ze všech stran se hrnula podpora, starostlivost všech byla dech beroucí. Nejvíce mne ale pomohl přístup mého přítele – když mě ještě tu noc vezl autem z nemocnice domů, řekli jsme si, že to bylo naposledy. A víte co? Já tomu v tem moment okamžitě uvěřil.

… Jak může být blog dlouhý? Nechci Vás tu moc unavovat.

Po pár dnech, možná týdnech, jsem měl v hlavě již zcela srovnáno, proč k té „izolované poruše vědomí“ došlo. Věděl jsem, že se mi nic špatného nestalo. Moje tělo bylo ke mně navíc natolik milostivé, že mne ta věc nepostihla nikde na veřejnosti, ani po cestě z práce, ale pěkně v klidu a teplu domova, tam, kde se mi nemohlo nic stát. O práci jsem samozřejmě nepřišel, nedostal jsem ani žádné léky – po dvou vyšetřeních na EEG to nebylo potřeba. Řidičský průkaz jsem před dvěma týdny odevzdal. Minimálně na půl roku. Ale víte co? Tak ať. Vždyť na tom nezáleží...

A najednou víte, že to nejste jen VY a VAŠE PRÁCE. Jste to vy, vaše zdraví, vaše rodina, vaši přátele, váš domov, je to slunce, jsou to barvy krásného dne a vůně jara, co tvoří Váš život. Nemůžete si jednoduše dělat co chcete bez ohledu na ostatní. Nemůžete být arogantní, sobečtí a tiranští ke svému tělu a mysli. Možná to zní jako klišé, ale já opravdu po dvou měsících vnímám onen „incident“ jako restart. A taky jsem si jistý, že když se budu chovat ke svému tělu jako k někomu, na kom mi záleží, nebude žádný další restart potřeba.